Vincenz Priessnitz – přezdívaný též jako vodní lékař

Považujeme za důležité, vyjádřit poděkování tomuto velkému fenoménu českého léčitelství, jakým jistě osobnost Vincenze Priessnitze byla a stále je, poněvadž nebýt jeho, nevznikly by naše zábalové pásy Mamavis a ani by se nikdy nepočala naše cesta s nimi spojená. Mistře, tímto Vám s velkou pokorou a obdivem DĚKUJEME, DĚKUJEME, DĚKUJEME!

foto - reklama na web

„Priessnitzovy“ víceúčelové zábalové pásy MAMAVIS

 

Článek o životě Vincenze Priessnitze určitě doporučujeme přečíst, jeho myšlenky a způsoby léčby obdivujeme a naprosto s nimi souzníme.  PŘÍRODA LÉČÍ!

Vincenz Priessnitz

Nekončící inspirace, fenomén přírodního léčitelství, dnešními slovy bychom mohli říci guru světové hydroterapie – tím vším je Vincenz Priessnitz. Osobnost, která do Jeseníku přiváděla příslušníky evropských šlechtických rodů, umělce, lékaře celého starého kontinentu. Osobnost, díky které osadu Gräfenberk nad Jeseníkem znal celý tehdejší svět.

            

                                         Vincenz Priessnitz

Dětství

Narodil se do rodiny prostého chalupníka v osadě Gräfenberk. Ta měla v té době přibližně 15 chalup a ta Priessnitzova se nacházela nejvýše. Osada byla založena měšťany z Frývaldova, kteří si zde zbudovali domy, aby měli blíže na svá chudá políčka a do lesa. Vincenz byl obyčejný kluk z jesenických hor, který byl těžce zasažen smrtí svého staršího bratra Josefa a oslepnutím otce. Obojí se připisuje špatné práci ranhojiče a báby kořenářky. Od svých dvanácti let se tedy musel starat o hospodářství, matku, sestru a slepého otce.

Život a počátky léčby

Legenda říká, že k léčení vodou jej inspiroval zraněná srna, kterou jako dítě pozoroval, jak si chodí omývat ránu do pramene, až do úplného vyléčení. Ve 14 letech mu při svážení dřeva skříply otěže ruku, bolest následně tišil mokrými zábaly. V 16 letech utrpěl těžký úraz, když mu hrudník přejel povoz se splašenými koňmi. Přivolaný ranhojič prohlásil jeho zranění za nevyléčitelá. V nejlepším případě z něj měl být nadosmrti mrzák. Priessnitz se vyléčil sám pomocí studených obkladů a vody, zlomená žebra si rovnal o opěradlo židle. Otevření intuitivních schopností jej přivedlo nejen k sebevyléčení, nýbrž také k odhalení tajemství studené vody. Zpráva o zázračném vyléčení mladého chalupníka se rozšířila po kraji. Začal nejprve léčit zvířata sousedů a později i obyvatele Gräfenberku a okolí. Dostával se do konfliktu s místními ranhojiči a chirurgy (zejm. frývaldovští lékaři Dittrich a Günter), kteří na něj podali stížnost. Vadilo jim, že laik léčí zadarmo a úspěšně každého, kdo přijde, čímž je obírá o živobytí. Priessnitzovi byl nakonec povolen provoz malého lázeňského zařízení se dvěma vanami, které smělo hostit pouze místní a to vše pod dohledem frývaldovských lékařů. Své vlastní cesty se však držel tak houževnatě, že postupně zbudoval lázně, kam se sjížděli lidé z celé Evropy i ze zámoří, hledajíce zde ztracené zdraví.

Se svou ženou Sofií vychoval pět dcer, teprve roku 1847 se jim ale narodil toužebně očekávaný dědic a kýžený pokračovatel, syn Vincenz Pavel (1847 – 1884). To však již byl jeho otec takřka na konci svých sil. Vincenz Priessnitz zemřel 28. listopadu 1851 a je pohřben v mauzoleu na lázeňské promenádě.

Hrobka Vincenze Priessnitze, ve které je pohřben s manželkou Žofií a dcerou Karolínkou

Způsoby léčby

Vodu jako léčebný prostředek používalo lidstvo odjakživa. Priessnitz k léčbě vodou ovšem poprvé přistoupil komplexně. Brzy shledal, že nestačí jen omývat oteklé klouby nebo přikládat na zlomeniny studené hadry. Začal systematicky užívat zábaly, obklady, sprchy a lázně v různě chladné vodě, a to s účinkem jak na celé tělo, tak i na postižené části. Poprvé v historii zdůrazňuje nezbytnost pitných kúr, nabádá nemocné, aby pili denně několik litrů pramenité vody. Voda odplaví sama všechny nečisté síly z těla. Je zajímavé, že skoro vůbec neexperimentuje. Přesně ví, co každý člověk na svou nemoc potřebuje. Přijímá do přestavěného rodného domu, který se tak stává prvním vodoléčebným ústavem na světě, pacienty na celkovou léčbu. Jeho celoživotní zásadou byl individuální přístup ke každému nemocnému. Řídil se heslem „Následovat přírodu – nic nevynucovat.“


Základem léčebných kúr byly koupele, sprchy, potní kúry a studené zábaly se zapařením. Pacient byl ponořován do kádí s různě chladnou vodou, masírován, zabalen, aby se řádně vypotil. Následovaly další koupele a sprchy přerušované vycházkami do lesů, kde sprchy pokračovaly v přírodě za každého počasí, tělo se tak otužovalo, pilo se přímo z pramenů, chodilo se bosky. Z dnešního pohledu se tyto metody mohou zdát až drastické. Uvážíme-li ovšem, že se lidé vyléčili z tak těžkých nemocí, jako jsou dna nebo revmatismus, které ani dnešní vyspělá medicína neumí spolehlivě vymýtit, musíme obdivovat jak odvahu, s níž Vincenz Priessnitz procedury vedl, především však jeho genialitu, s níž přistupoval k problému nemoci a zdraví. Pacient před nástupem léčby musel projít jakýmsi „vstupním testem“, při němž Priessnitz podle reakce kůže na studenou vodu poznával schopnost organismu odpovídat na léčbu. Dokázal určil hloubku postižení, navrhl procedury a předpokládanou délku uzdravování. Jak se léčba prováděla a pacientův organismus reagovat, Priessnitz uzpůsoboval jednotlivé procedury stavu nemocného. Po několika týdnech léčby většinou přicházela různě těžká krize pacientova organismu. Člověku se přitížilo se všemi neblahými příznaky jeho nemoci, choroba jako by vystoupila z nitra do kůže, na níž se objevily bolestivé puchýře. Právě podle tohoto příznaku Priessnitz poznával, zda už člověk se svou nemocí dostoupil k pomyslnému dnu a nyní může začít uzdravující fázeČerstvá pramenitá voda ve všech formách, ať podávaná vnitřně, tak zvnějšku byla hlavním nástrojem léčby. Priessnitz skálopevně věřil, že se v ní skrývá ohromný oživující potenciál, který tělo dokáže využít pro ozdravující procesy.Nebylo snadné léčit se studenou vodou, nebylo to příjemné ani kratochvilné, právě naopak. Lidé v této těžké zkoušce často propadali zoufalství, někteří léčbu přerušili (např. ruský spisovatel Gogol ujel od Priessnitze dvakrát a nakonec zemřel v Itálii nevyléčen). Ti, kteří neměli dostatek trpělivosti a síly snášet mnohdy až drakonické procedury, byli Priessnitzem striktně z léčby propuštěni. Priessnitzova léčba trvala týdny a měsíce, někteří pacienti vytrvali i roky – a uzdravili se. Způsob obrody celého člověka vyžadoval silnou vůli. Priessnitz to charakterizoval jasně: „Vodoléčba vyžaduje charakter.“
Nedílnou součástí vodních procedur byl každodenní kontakt s přírodou. Priessnitz ordinoval dlouhé vycházky do okolních lesů. Bez výjimky společenského postavení se pacienti podíleli na pracích kolem provozu léčebny, a tak nejenom sedláci, učitelé, kněží, matky v domácnosti, ale i vysoké úřednictvo nebo šlechta se zapojovali do štípání dříví, odhazování sněhu, pomoci při žních apod., Priessnitz nutil očišťující se organismus k pohybu. Dalšími pomocníky kromě čerstvého vzduchu mu byly slunce a strohá venkovská strava. A ještě něco pokládat „vodní doktor“ za nezbytné: pacienti měli doslova zakázáno mluvit mezi sebou o svých nemocích. Velký léčitel zdůrazňoval, že je třeba naladit mysl k optimismu, k radostné vnitřní pohodě, doporučoval svým klientům kochat se krásou hor, účastnit se společenského života, neizolovat se, zachovávat si pevnou víru. Vyčerpávající procedury nebylo možno zvládnout bez součinnosti všech těchto zásad. Jednou z nejdůležitějších byla – a o ní Priessnitz nikdy nemluvil – důvěra ve „vodního doktora“, důvěra v obyčejnou horskou vodu.
Na dotaz jednoho z pacientů, zda si může vodoléčbu provádět sám doma, Priessnitz odpověděl, že nikoli, neboť jeho metoda spočívala na komplexu mnoha vlivů, k vodním procedurám bylo nutné, aby člověk opustil všednodenní rutinu a pozvedl svou mysl, byl v neustálém kontaktu s přírodou, pravidelně prostě jedl, fyzicky pracoval a byl bedlivě léčebně sledován tak, aby jednotlivé procedury mohly být přizpůsobovány momentálnímu stavu těla.

Lázně

Lázně oficiálně vznikly až roku 1837, kdy se mu, ačkoliv byl bez jakéhokoli lékařského vzdělání, podařilo získat potvrzení císařské komise. Ta prohlásila jeho vodoléčbu za „nový pozoruhodný jev v oblasti zdravotnictví“. Cesta ke slávě byla konečně otevřena. Už v roce 1839 se v lázních léčilo 1544 osob, z toho 120 lékařů z celé Evropy. Gräfenberk se rozrůstal a měnilo se složení lázeňské klientely. V lázních se tou dobou léčilo až 1500 pacientů ročně a sjížděli se sem lékaři z celé Evropy, aby studovali Priessnitzovy léčebné metody. Priessnitzovy léčebné lázně v Jeseníku leží uprostřed nedotčené přírody Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku v nejsevernějším cípu Olomouckého kraje. Ve svém názvu nesou jméno svého zakladatele Vincenze Priessnitze a jsou vůbec prvním vodoléčebným ústavem světa. Už při první návštěvě na Vás zapůsobí jejich charismatické genius loci, výhledy na hřebeny Jeseníků či jedinečné Sanatorium Priessnitz.

     

Dnešní podoba lázní Jeseník

Unikátní poloha

Území, kde vznikly první vodoléčebné lázně světa – osada Gräfenberk, je považováno za jedinečné v kontextu celé Evropy. Leží totiž nad významným geologickým podložím s tektonickými zlomy a uzly s prokázaným unikátním výnosem některých kovů a stopových prvků z hlubokých zón zemské kúry až na terén lázní. Významné tektonické uzly se nacházejí na severním okraji lázeňského areálu a v okolí Bezručova pramene. Tyto geologické anomálie ovlivňují zdejší klima, vlastnosti vody i geoenergii místa. Už samotný Priessnitz proto na těchto místech intuitivně a úspěšně provozoval léčebné procedury, aniž měl k dispozici dnešní poznatky o geologické stavbě a výsledky geoatmochemických měření.

   

IONTY JODU I MOŘSKÉ SOLI

Ovzduší lázeňského areálu je ovlivňováno vzdušnými proudy Baltického moře s ionty jodu a molekulami mořské soli. Od jihu, západu a východu je areál chráněn hřebeny hor. Priessnitzovy lázně tak leží v nejčistším prostředí v rámci celé kontinentální Evropy.

VZÁCNÉ BIOGENNÍ PRVKY

Léčebný potenciál klimatu nadto umocňuje vzácný výskyt biogenních prvků (např. sodík, draslík, vápník, hořčík, lithium, železo, zinek aj.), prostupujících ve vysokých množstvích z geologického podloží do ovzduší. Klima lázní je tedy podobné takovým vyhlášeným oblastem jako Bad Gastein v Rakousku nebo Carlsbad Cavity v USA.

ŽIVÁ PRAMENITÁ VODA

A voda? Síla zdejších horských pramenů spočívá v jejich molekulární struktuře, která z ní vytváří doslova „živou vodu“. Molekuly vody se obecně shlukují do tzv. klastrů a tyto klastry jí dávají, zjednodušeně řečeno, jakousi schopnost „paměti“. Příznivé vlivy okolí vodu oživují (její molekuly tvoří složitější klastry) nepříznivé ji „umrtvují“ (klastry se rozpadají). Podle výzkumů lichtenštejnské laboratoře Hado Life Europe prameny v okolí lázní vykazují vysokou „živost“. Tím „nejživějším“ je poměrně málo známý a odlehlý Finský pramen. Naopak Priessnitzův, Bezručův, Večerní a Jitřní pramen jsou charakteristické svou slabou, zdraví prospěšnou, radioaktivitou.

Ne náhodou tedy prý samotný Priessnitz několikrát prohlásil, že lidi neléčí on, ale tento kraj a vše, co k němu patří.

Gita Vaňková
Jedna z mnoha, avšak jedinečná jako vy všichni... :-)
Komentáře