Stanislava Žitníková – Seniorcentrum Žatec

Bylo nám ctí poznat úžasnou ženu plnou energie a síly, kterou vyzařuje.  Avšak její příběh je o úplném opaku. Příběh bojovnice a silné ženy, kterou jsme měli tu čest osobně poznat na naší přednášce o Vincenzi Priessnitzovi a našich vylepšených zábalech dle Priessnitzovy metody v Seniorcentru v Žatci.

A nyní příběh ženy, matky a babičky Stanislavy Žitníkové:

Když jsem kdysi slyšela v jednom nejmenovaném pořadu paní, která vyprávěla o svých zdravotních problémech a pomalu se dostávala k jádru věci, najednou jsem měla pocit, že mluví o mně, že mám stejné problémy, že jsem stejně unavena, že se snažím ¨úplně stejně schovávat vše před rodinou, známými, kamarádkami. Že se stydím říci pravdu. Že nemohu, že přestávám zvládat denní činnosti v domácnosti, nechce se mi mezi lidi, nestačí mi 8hodinová pracovní doba, abych vše zvládla. Vymlouvám se kamarádkám, protože jsem stále unavená, unavená a stále unavená. Začala jsem přemýšlet jak budu dál fungovat, až to jednou přišlo. Chřipka, viróza, angína a já se po těchto nemocech nebyla schopna dát dohromady. Nastoupila obrovská únava, která mě připoutala k lůžku natolik, že jsem nevstala některé dny z postele, neměla sílu ani mluvit, otevřít oči byl nadlidský výkon. Přežívala jsem, bolelo mě tělo, klouby, nebyla jsem jako žena použitelná pro muže a ani pro domácnost, natož pro děti – byť byly dospělé. Nechtělo se mi žít, myslela jsem na to, abych umřela. Nic pro mě neexistovalo, číst jsem nemohla, dívat se na TV vůbec – ta vyčerpávala 2x tolik. Ležela a spala a trpěla bolestí. Během roku jsem sjezdila s mužem několik doktorů, nespočítaně vyšetření. Až paní doktorka z psychiatrie,  zvolila vyšetření na EB vir, který potvrdil CFS -Chronický únavový syndrom. Dostala jsem ČID, rozloučila jsem se se zaměstnáním a začala jsem po nějakém čase řešit zdravotní problémy alternativní cestou. Sjezdila jsem opět celou republiku a vyzkoušela co se dalo. Od produktů, bylinek různé metody a zhruba po 5 letech se stav trochu zlepšil. Za další rok jsem začala organizmus zatěžovat prací na 4hodinový úvazek, pak na 6hodinový, a to už jsem začala dobrovolně pracovat pro seniory. Později jsem se vrátila do zaměstnání úplně. Nedá se říct, že by se zdravotní problémy zcela vytratily, ale naučila jsem se s tím žít, naučila jsem se odpočívat, i když vím, že odpočívám málo. Ráda a dost pracuji. Přestože jsem v důchodu již šestým rokem, práce pro Seniorcentrum mě zaměstnává hodně.  Práce mě naplňuje a mám ráda lidi. Miluji svoji rodinu a nejvíc ze všeho vnoučátka. Kromě Seniorcentra  jsou v posledních letech náplní všedních dní. S pozitivním myšlením, úsměvem na tváři a dobrou náladou je život hezký…..

Rozhovor s paní Stanislavou Žitníkovou

„Kolem kultury se pohybuji celý svůj život,“ říká Stanislava Žitníková

V polovině ledna roku 2015 vznikla v Žatci nová organizace – Seniorcentrum Žatec. Založila ji Stanislava Žitníková, kterou místní znají jako pořadatelku celé řady akcí. V uplynulých letech za to byla také dvakrát oceněna Borešovou cenou. Povídaly jsme si spolu o Seniorcentru, o jeho cílech, plánech a akcích, které pořádala dříve i teprve uspořádat plánuje. Lehce jsme zabrousily i do komunální politiky, protože Stanislava Žitníková byla v uplynulém volebním období městskou zastupitelkou. Několik let je také členkou sociální komise a rovněž správní rady Nemocnice Žatec.

Kdy a jak jste se vlastně dostala k pořádání kulturních akcí?

V roce 1973 jsem nastoupila do Městské osvětové besedy, kde jsem dělala administrativu. Ta se po nějaké době přejmenovala na Kulturní a společenské středisko (KASS) a přestěhovali jsme se naproti divadlu. Přechodnou dobu, protože byly děti hodně nemocné, jsem chodila uklízet do školy, abych mohla být s nimi doma, když marodily. Potom jsem v roce 1992, když Jiří Kopřiva znovu rozjížděl Žatecké noviny v KASSu, tak mě oslovil, abych do nich nastoupila. V roce 1994 jsme jako příspěvková organizace přešli pod odbor školství a město si nás vzalo pod sebe. Už tenkrát jsem se podílela na pořádání různých kulturních akcí Miss Žatec, Miss Chmele, sháněla jsem sponzory, dělala jsem asistentku v tanečních, pomáhala jsem v divadle a později při pořádání MISS Zlatého moku.

Původně jste řadu let působila ve Svazu postižených civilizačními chorobami (dále SPCCH), jak jste se do něj dostala?

Do SPCCH jsem přišla díky nemoci. Tehdejším předsedou SPCCH panem Konečným jsem byla oslovena jestli bych pro ně nedělala účetnictví. Hromadou papírů a dokumentů, které mi byly předány jsem se musela tenkrát sama prokousávat. V té době byl ještě členem SPCCH Josef Hlávka, který pořádal různé zájezdy a organizoval kulturní akce. Napadlo ho, že bychom si taneční zábavy, na které SPCCH jezdilo, začali pořádat sami. Pomáhala jsem mu tedy s jejich organizací. Začalo se výlety, přednáškami a nakonec jsem pak pořádala i velké Dny SPCCH.

Co to byly Dny SPCCH?

Byly to velké akce, kdy program běžel od dopoledne až do večera. Uspořádali jsme osm ročníků. Každý z nich byl koncipovaný k nějakému tématu, podle něhož se i jmenoval. Sestavovala a zařizovala jsem celý program a potom jsem ho i moderovala. Příprava této akce mi trvala vždy přibližně půl roku. Samozřejmě ve finále jsem měla k ruce kolegyně, které pomáhaly potom při asistenci.

Některé akce jste ale sama vymyslela a založila.

Založila jsem třeba Žateckou šlápotu, její poslední ročník se konal předloni. Jednalo se o akci pro veřejnost, kdy jsme s historikem žateckého muzea Jiřím Matyášem procházeli některou z částí Žatce a on nám povídal o její historii. Se SPCCH jsme také pořádali červnové zájezdy, které měly velký ohlas stejně jako zábavy. Několik z nás chodilo také číst do knihovny dětem. Oblékly jsme se jako babičky do šátku, do zástěry a upekly buchty.

Poslední moji velkou akcí pod SPCCH byl projekt „S Plyšákem do Indonésie“ kdy naše aktivity šly formou humanitární pomoci až na ostrov Bali, přímo do školy na Lomboku.

Získala jste také dvakrát Borešovu cenu, kdy a za co přesně?

Poprvé v roce 2009 v kategorii jednotlivec to bylo za kulturní přínos městu. Podruhé jsem ji obdržela v roce 2011 za akci roku, kterou byl vyhlášen Koncert k Poctě sv. Mikuláše, který jsem uspořádala.

Vystupovala jste také v několika pořadech v televizi, v jakých?

Bylo to v ČT – Flóra Olomouc s Receptářem, vysílalo se to pak v pořadu Receptář na neděli. Byla jsem vybrána do soutěže, kde byly podmínkou cuketové recepty. Takže jsem vařila a dělala cuketové rolky přímo před kamerou. Měla jsem tenkrát velkou trému. Pak jsem také byla dvakrát v pořadu Áčko na TV Nova. Poprvé jsme v něm byli s manželem jako pěstouni, kdy jsme se starali o dítě zesnulé přítelkyně. Podruhé jsme se v pořadu objevili, když nás jako pár vybrali diváci, jako nejlepší zážitek z našeho případu o pěstounství a bezproblémového manželství.

Z jakého důvodu vlastně Seniorcentrum Žatec vzniklo?

Moje myšlenka osamostatnit se od Svazu postižených civilizačními chorobami vznikala přibližně dva roky, protože jsem věděla, že od roku 2014 vejde v platnost nový občanský zákoník. Proto mě napadlo vytvořit si svoji samostatnou organizaci. Jsem člověk, který má rád svobodu rozhodování. A celý tým tehdejšího výboru v době rozhodování souhlasil.

Jak jste vybrala název pro nově vzniklou organizaci?

Nejdříve jsem přemýšlela nad něčím, co se hodí k seniorům, třeba nad nějakou kytičkou nebo nějakým motivem. I s panem Antonim, ředitelem žateckého Domova pro seniory, jsme leccos konzultovali. Pak mě napadl název Seniorcentrum Žatec. Chtěla jsem, aby název byl jasný a nebyl příliš dlouhý jako byl např. Svaz postižených civilizačními chorobami. Kolegyně původně navrhovaly, aby se i v našem novém názvu objevilo slovo nemocný, nebo postižený, ale já jsem to nechtěla. Některé lidi by to mohlo třeba odrazovat. Mohli by si říct, že jsou jako senioři zdraví a tím pádem tato organizace není pro ně. Což vůbec není naším cílem. Smyslem je, aby se lidé scházeli, utvořili nějakou komunitu a neseděli stále jen doma a nesledovali seriály.

Kdy vzniklo Seniorcentrum?

Zapsáno bylo ke 13. lednu roku 2015. Předcházela mu roční anabáze, kdy jsem řešila spoustu byrokratických věcí, kdy úředníci bazírovali často na maličkostech a na jednotlivých slovech ve formulacích. Celý rozjezd Seniorcentra jsem financovala sama – právníka, notáře, zakládající listinu, výrobu přihlášek, průkazek, razítka apod. Dva měsíce jsem také platila ze svého i pronájem kanceláře. Byly ještě další poplatky, které jsem hradila, nebylo jiné východisko, pokladna byla na nule.

Co je cílem Seniorcentra Žatec?

Pokračovat v podobných aktivitách a akcích, jaké jsme kdysi pořádali v předešlé organizaci. Pokračovat v pořádání zájezdů nejenom celodenních, které jsou samozřejmě náročné a musí se plánovat delší dobu dopředu. Chceme pořádat i výlety do okolí. Ráda bych menší zájezdy pořádala pravidelně. Nebo když se někde naskytne příležitost zhlédnout nějakou pěknou výstavu, tak bych toho určitě ráda využila. Oblíbené jsou také zábavy, např. zástěrová nebo klobouková.

Naším cílem je nejen cestovat, poznávat a bavit se, ale hlavně vytvořit společenství aktivních seniorů, lidí, kteří aktivním trávením volného času rozšíří své obzory, získají nové informace a tím přispějeme ke zkvalitnění jejich stárnutí.

Kdo kromě Vás jako zakladatelky vede Seniorcentrum? Kolik máte nyní členů?

Statutárním orgánem je výbor, ten je desetičlenný, máme předsedkyni a úsekové důvěrnice, které jsou zároveň členkami výboru, z nichž každá má svoji oblast, v níž doručuje pozvánky na akce do schránek našim členům. Potom máme samozřejmě kontrolní a revizní komisi.

Komu všemu je Seniorcentrum Žatec určeno? Kdo se může stát jeho členem?

Určeno je zejména lidem ze Žatce a Žatecka, kteří jsou již v důchodu. Jak těm, kteří do něj teprve nedávno přišli, tak i starším seniorům. Členy máme nejen ze Žatce, ale i z vesnic třeba z Lipence, Liběšic, Tuchořic, Holedeče, Měcholup a z dalších okolních obcí. Jedna naše členka je dokonce z Loun, sama si nás vyhledala a přihlásila se k nám. Našimi členy jsou také klienti Domova s pečovatelskou službou. Naše taneční zábavy či přednášky jsou samozřejmě otevřené i veřejnosti a mladším ročníkům. Stejně tak se může našim členem stát třeba třicetiletý člověk, který je zdravotně hendikepovaný a je už v invalidním důchodu.

 

Děkujeme za příběh a také za možnost setkat se při našem přednášení. Příběh paní Stanislavy opravdu stojí za zamyšlenou… Motivujeme se, nabíráme z příběhu sílu. …více takových lidí 🙂

Za Mamavis

Martina a Anička

Martina Štefanková
Máma, která ví... že příroda léčí a je milující Matkou nás všech. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře