Sebastian Kneipp – jeden z dalších propagátorů léčivých účinků vody

4.2. 2017Gita Vaňková3356x

Život Sebastiana Kneippa:

Od tuberkulózy k vlastnímu uzdravení pomocí vody

Představujeme Vám proslulého bavorského přírodního léčitele a faráře, žijícího v letech 1821 – 1897, Sebastiana Kneippa.

Farář Kneipp sepsal své poznatky ve dvou knihách: „Léčení vodou“ a „Jak žíti“. I když by se mohlo zdát, že jeho rady dnes po více než 100 letech můžou být zastaralé, nemoderní, tak je tomu právě naopak. Doporučujeme přečíst alespoň úvod a předmluvu knihy Jak žíti.

Pocházel z chudé tkalcovské rodiny. V mládí zatoužil stát se knězem, a proto zanechal původního povolání tkalce. V Gröenbachu, pod křídly kaplana Merkleho, studoval latinu a později nastoupil na gymnázium. Během náročných studií však onemocněl závažnou formou tuberkulózy a přes veškerou léčbu mu odborníci předvídali brzký konec.

Po absolvování gymnázia pokračoval mladý Kneipp v Mnichově na filosofii. V té době se mu podařilo objevit knížku prvního německého léčitele vodou, Jiřího Hahna. Nesla název „O léčivé síle čerstvé vody“.

„Obracel jsem listy sem a tam. Četl jsem tam neuvěřitelné věci.“

Inspirován strohými řádky začal několikrát týdně provozovat koupání ve studené dunajské vodě. Později se také seznámil s metodami vodoléčby Vincenze Priessnitze z Gräfenbergu (dnes Lázně Jeseník). Zprvu se zdálo, že metoda nevykazuje úspěchy, ale ani neškodí. Avšak záhy se prokázalo, že postup choroby je zastaven. V kněžském semináři se Kneipp seznámil s přítelem, jehož zdravotní stav byl natolik závažný, že se mu lékař zdráhal vydat zdravotní vysvědčení, bez něhož by dotyčný nemohl být vysvěcen na kněze. Kneipp svého druha s knihou seznámil a od té doby zkoušeli přátelé léčbu vodou společně. Oběma se podařilo vyzdravět a dokončit studia.

Po vysvěcení na kněze se Kneipp rozhodl ve vodoléčbě pokračovat. Celkem třicet let zkoušel na sobě i ostatních nemocných účinky vodoléčby. Experimentoval, vylepšoval, přidával poznatky o otužování a účincích bylin. Veškerá svá tehdejší zjištění shrnul v knize „Léčení vodou“ (1887), jež vznikla díky četným naléháním jeho pacientů i přátel.

Z jakých principů Kneippova metoda vycházela?

Kneipp tvrdil, že lidské tělo, jakožto dokonalý boží výtvor, tvoří harmonicky uspořádaný celek. Domníval se, že nemoci vznikají rozrušením tohoto přírodního souladu (ať už vnitřním, nebo vnějším působením). Za prvopříčinu všech nemocí považoval porušení krevního oběhu či složení krve a mízy. Krev, která prostřednictvím tepen, žil i nejmenších kapilár roznáší výživu a kyslík do celého těla, může být ve svém obíhání stavěna. Tato přerušení způsobují jednak městnání krve a následně záněty, dále pak na jiných místech krve nedostatek. Usuzoval, že organismus je třeba posílit a nepravidelně obíhající krev přivést zpět do pravidelného oběhu. Stejně tak šťávy kazící krev musí z organismu ven.

Zázračné vlastnosti vody shrnul následovně:

Voda:
a) nemocné látky v krvi rozpouští;
b) rozpuštěné vyměsuje;
c) vyčištěnou krev přivádí do pravidelného oběhu;
c) a sesláblý organismus k nové činnosti posilňuje.

Voda, voda, sníh

Vodu, jako prostředek k léčení, propagoval ve formě koupelí, obkladů, napařování, polévání, omývání, obalování (tzv. ovniků), bleskových střiků i požívání. Pokud nebylo výslovně uvedeno jinak, jednalo se vždy o vodu studenou (někdy obohacenou o čerstvý sníh). Po použití procedury se studenou vodou bylo pacientům doporučováno neotírat tělo do ručníku, nýbrž navléknout si suchou košili, svrchní oděv, a poté se nejméně patnáct minut pohybovat, aby došlo k rovnoměrnému zahřátí organismu. Koupel měla být co nejkratší.

Studené koupele a střiky radil Kneipp spíše neužívat na noc, protože by mohly oběh příliš rozproudit a narušit tak spánek. Rady ohledně obkladů, ovinků a omývání byly určeny především ležícím pacientům, například pro uvolnění nahromaděných plynů nebo při bolestech zad. Koupele dělil na částečné (např. koupel hlavy, očí), úplné, poloviční a sedací. Po zkušenosti s napařovací skříní shledal, že toto zařízení nedosahuje dlouhodobých léčivých účinků a zaměřil se na napařování jednotlivých částí těla (např. nohou, uší), které se prokázalo být mnohem účinnější.

Co se týče pití vody, zapovídal tehdejší módu přehnaného vpravování tekutin do těla. Říkal: „Pij, kdykoli žízníš, ale nepij nikdy mnoho.“ Nedoporučoval napájení při jídle nebo těsně po něm, neboť tím dochází k ředění žaludečních šťáv. V případě zácpy naopak radil požít každou půlhodinu malou lžičku studené či vlažné tekutiny.

Zásady zdravého životního stylu podle Kneippa

jíst prostá jídla, bez zbytečného koření a ochucovadel
neholdovat kvasným nápojům, neboť alkohol spíše škodí, než pomáhá
často a vydatně větrat
vyhýbat se úzkosti a strachu, které mohou započatou chorobu jen zhoršit
nenosit vysoké podpatky, jež ničí klenbu nohy a přispívají k úrazům
vystříhat se nošení šněrovaček – módnímu prostředku bránícímu přirozenému vývinu těla, vedoucímu k potratům, deformaci dítek a zakrslým játrům
oblékat se tak, aby krev mohla do všech částí těla volně proudit (nezahalovat krk škrtícími nákrčníky a šálami)
bránit se zchoulostivění (např. nošením rukavic bez ohledu na počasí)
otužovat se (chozením naboso v rose, sněhu, mokrém kamení, poléváním kolen…)

Otužovacím prostředkům věnoval v „Léčení vodou“ samostatnou kapitolu. Za nejpřirozenější prostředek otužovací považoval chození bez bot, naboso. Doporučoval, aby i městští lidé, takzvaně z lepších tříd, alespoň před uléháním či vstáváním na pár minut boty odložili. Taktéž radil matkám, jak otužovat děti od nejútlejšího mládí – například ponořením dítka po teplé koupeli na dvě až tři vteřiny do studené vody. Chodit ve sněhu radil pouze za předpokladu, že je zbytek těla zahřátý. A po chůzi na mokrém podkladu (rosa, sníh…) kladl na srdce nohy omýt, osušit a následně obléknout do suchého.