Naše první pohádka – O malém Vincim, pytlácích a srnce

Spolek Mamavis pro vás připravil sérii pohádek „O cestě malého Vincenze Prissnitze“. Malý Vinci, prožívá spoustu vzrušujících dobrodružství, navazuje zajímavá přátelství s lesními zvířaty a motivuje děti i dospělé k láskyplnému vztahu k vodě a přírodě. Inspirovali jsme životním příběhem, génia a uznávaného vodního lékaře Vincenze Priessnitze.

Pohádky jsme obohatili i o naše zážitky a zkušenosti .V příběhu můžete zachytit jakým obdobím procházíme, naše lekce, zkušenosti, úspěchy a navázaná přátelství.  Tyto pohádky jsou zkrátka o objevování toho, co jsme ztratili, vztah k přírodě a víru jít svou vlastní cestou. Cestou za vlastním snem….

Náš příběh se odehrává v hlubokých lesích, v horách pověstných svou drsnou přírodou, ale též křišťálově čistým vzduchem a spoustou bystřin a tůněk, s vodou studenou i v těchto parných letních dnech.

V jedné malé chaloupce, v malebném údolí u zurčícího potůčku, bydleli maminka a její malý chlapec Vinci. Vinci si zrovna četl pohádku O princi Bajajovi, když se z kuchyně ozvala maminka: „Vinci, prosím tě, přinesl bys z lesa košík lesních jahod? Mám k obědu zaděláno na tvoje oblíbené jahodové knedlíky s tvarohem.“ Vinci měl maminku rád, a tak zavřel knihu a přiběhl k ní: „Jasně, mami, dej mi košík a už běžím.“ Maminka za ním ještě volala ze zápraží: „Vinci, a dej si pozor, prý se tady zase potulují pytláci!“

Vinci měl v lese své místečko, kde lesní jahody určitě najde, palouček schovaný v hustém lese. Pospíchal, aby maminka nemusela dlouho čekat a těsto jí neuteklo. A jak si tak mašíruje lesní stezkou, zdá se mu, že slyší jakési naříkání. A znovu. Ozývalo se nejdříve jakoby z dálky, ale po chvíli už bylo hlasitější, zblízka. Šel po tom hlase, opustil stezku a prodíral se za hlasem, který byl čím dál blíž, křovím. Rozhrnoval zrovna větve mladého smrčku, a tu se před ním otevřel pohled, až celý zkoprněl.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image.png.
Nakreslila maminka Krista


Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-1.png.
Nakreslila Natálka, 5let

Na úzkém chodníčku v trávě, vyšlapaném lesní zvěří, spatřil malou srnku, jak se snaží vyprostit nožku celou odranou do krve z nastraženého pytláckého drátěného oka. Na úzkém chodníčku v trávě, vyšlapaném lesní zvěří, spatřil malou srnku, jak se snaží vyprostit nožku celou odranou do krve z nastraženého pytláckého drátěného oka.

Srnka byla překvapená snad ještě více než on! Leknutím sebou škubla, očekávajíce, že si pro ni přišli pytláci jako pro svoji kořist. Na okamžik se jejich vylekané oči setkaly. Vinci měl rád les i všechna zvířátka, které v něm žijí. Hned věděl, co má dělat. Přiblížil se pomalu k srnce a pohladil ji. „Počkej, pomůžu ti. Jen zůstaň chvilku stát v klidu a nevrť se.“ Srnka poslechla a Vinci uvolnil oko pevně zatažené kolem nožky srnky. Ta si hbitě nožku osvobodila z pasti a plaše po několika skocích zmizela v lese. Vinci se dal do odstraňování nastraženého oka. Když viděl, jak je drát celý zkrvavený, uvědomil si, jak nožka srnku musí bolet. „Darebáci“, pomyslel si. Když drát z pytláckého oka stočil do klubíčka a strčil do kapsy, vzpomněl si, že maminka čeká, až se vrátí s jahodami. Vydal se je posbírat.

Odpoledne bylo krásně, sluníčko pálilo jak o život. Na maminčiných skvělých jahodových knedlících si pochutnal, a když dočetl pohádku O Bajajovi, a na chvilku zadříml, obrátil se na maminku: „Mami, můžu se jít osvěžit do tůňky?“ Maminka souhlasně kývla, a vyrazil.

Když k tůňce došel, překvapilo ho, co vidí. Byl zvyklý, že přes den plachá zvěř málokdy chodí napít se chutné čisté studené vody z tůňky. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Na břehu tůňky stála malá srnka a smáčela si přední nožku ve vodě.

Nakreslila maminka Krista
Nakreslila Natálka, 5 let

Vytrvale znovu a znovu. A kupodivu neutekla, když Vinciho spatřila. „To je ale divné,“ pomyslel si Vinci, „jak to, že se mě nebojí?“ Pozoroval srnku, a náhle si všiml, že nožka, kterou má ve vodě, je do krve rozedraná. Vinci se ťukl do hlavy: „No jo, to jsem ale ťulpas. Vždyť to je ta srnka, co se chytila pytlákům do pasti.“ A hned mu i došlo, proč se ho nebojí. Vždyť jí před polednem přece pomohl!

A tak se s tou srnečkou potkali u tůňky během několika dalších dní ještě několikrát. Těšíval se na ta krátká setkání, a protože byl Vinci bystrý, šikovný kluk, neušlo mu, jak se srnce zraněná nožka rychle hojí … „Jak je to možné?“, vrtalo mu pořád hlavou. Vždyť srnky a všechna lesní zvěř přece žádného pana doktora, který by jim pomohl, v lese nemají. „Že by snad ta voda?,“ zadumal se.         

Autor: Milan Drábek, člen a hospodář Spolku Mamavis

Martina Štefanková
Máma, která ví... že příroda léčí a je milující Matkou nás všech. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře